Jak létají termiku profíci?

Co dělat, když se nedaří sehnat ten opravdový "pohon" pro větroně - termiku? Nebo lépe řečeno, když termika je, ale letadlo se stále nemůže uchytit, nabrat alespoň pár metrů výšky. Sám tak úplně nevím, a dva roky jsem se trápil naprosto bez jakékoli naděje. První věc, která mi opravdu pomohla, bylo krátké polétání s Jirkou, který létá větroně závodně (F3J,RCVN).

Ne že by mě extra dlouho a důkladně školil, ale i těch pár chvil, co jsem ho pozoroval při létání a několik výměn řízení učitel-žák pomohlo. Pochopil jsem, jak to tito termiční závodníci dělají. Nemyslím to tak, že jsem pronikl do všech tajů této RC disciplíny a tak dál - to je doufám jasné, ale našel jsem první skulinu, takovou jiskřičku.

Jde totiž o to, že já a možná i jiní začínající, či mírně pokročilí RC piloti, kteří k věci přistoupí zodpovědně, a snaží se získat informace, se brzy dočtou o kordinovaném létání. To znamená, že pro průlet zatáčkou se používají křidélka i směrovka. Křidélka určují náklon, směrovka postavení trupu, výškovka vztlak (více informací se dá dohledat kdekoli na webu). Po nějaké snaze se mi tato teorie dostala do rukou a dařilo se mi s modelem (Multiplex Cularis) létat jako s maketou. Majestátní kroužení nebyl problém - estetický dojem dobrý. Ovšem termika, bezmotorové stoupání veškeré žádné. Prostě nic, ani jsem si neťukl. Stále dokola na motor nahoru a potom majestátní, hladový, maketový kluz či kroužení dolů.

A nyní se dostávám k tomu o co jde. Je dobré umět létat koordinovaně, ale termičtí letci to ne vždy dělají. Kromě jiného (samozřejmě) bedlivě (tím myslím opravdu koncentrovaně) sledují model a vedou ho tam kde nejméně klesá - maketovost velká NULA. Jde jenom o to aby model klesal co nejméně. To by se mělo dít při koordinovaných zatáčkách, ale někdy to podle mých empirických zkušeností neplatí. Pokud se má za slabších
podmínek získat nějaká výška potom je úplně jedno, že model letí jako mikrotenový pytlík v průvanu, případně asi tak elegantně jako mastný papír v průjezdu. To je úplně jedno, jde o to hrabat co nejméně do řízení a držet se tam, kde se vzduch hýbe - žije. Toto pozorování mi i Jirka potvrdil. Podle jeho rad jsem se měl snažit zatáčet pokud možno ploše a urdžovat křídla spíše vodorovně.

S novými zkušenostmi se mi již podařilo alespoň prodloužit a ozvláštnit kluzy dolů. Opravdové bezmotorové stoupání ale stále žádné. Alespoň jsem definitivně opustil svoji jaksi mimoděk získanout terorii, že skvěle čistě a maketově provedené kroužení mě dostane výš - neni to tak. Mám novou teorii, je třeba se dostat do oblasti, kde vzduch alespoň trochu stoupá, udržet se tam a sahat co nejméně do řízení.