Přidat komentář

Mám zajímavou RC pilotní zkušenost. Díky sadě, kterou jsem vytvořil pro Cularise mohu létat jak s těžší motorovou verzí, tak s lehčí verzí - čistým větroněm na gumicuku. Je to stejné letadlo, pouze váha je rozdílná o 250g. Bez jakéhokoli měření je jasné, že lehčí verze letí pomaleji a překvapivě také více maketově.

Lépe se řídí, snadněji létá čísté zatáčky. Pocitově je model daleko ohebnější. Výhodou je i to, že není potřeba používat klapky a profil křídla tedy zůstane čistší. Stále ale platí to, co jsem psal v předchozím článku. Hlavně neulítávat na maketovosti pokud chcete s modelem plachtit. Nicméně odlehčený model letí maketověji sám bez přílišného páčkování - takže samá pozitiva.

Start na gumicuku je jednoduchý, ale bohužel chce hodně místa, a alespoň trochu rozumnou přízemní vegetaci. To je kombinace, která se bohužel v mém okolí špatně hledá, případně nastane jenom párkrát do roka. Typicky na podzim, když vítr fouká ze strnišť. Pokud se zadaří je start na gumicuku paráda. Cularis jede nahoru jako střela (berte s rezervou), potom zpomalí a když ho srovnám do horizontu vypadá to, jako by zastavil, za chvíli odpadne padáček z háčku a model pokračuje majestátně dál. Na to je ale potřeba protivítr, ještě lépe do svahu a třeba ještě termika. Když se to takto dobře sejde, je start na gumicuku dalším kouskem větroňářské poezie.

Za méně příznivých okolností ubude pohody, a pokud jsou podmínky již opravdu nepříznivé, nastane tvrdá práce ne-li snad rovnou otrava. Vítr který se točí a jde pokaždé z jiné strany (to se v termické dny stává) nosí padáček stále jinam, následně jej musíte hledat. Starty nejsou tak vysoké jako proti větru, přistání dost divoká, protože se odehrávají jenom chviličku po startu, který nestihnete ještě ani rozdýchat. Samozřejmě se z malé výšky nemůžete "chytit" a startujete každé dvě minuty na další pokus (beznadějný). Potom už záleží pouze na tom kolik nadšení pro věc máte.

Typický špatný "gumicukový" start v rámci tréninků co jsem koncem léta absolvoval vypadal následovně. Odložím model, hledám padáček. Najdu padáček, vymotám ho zbramborové natě, napínám gumicuk a jdu k modelu. Gumicuk je plně napnutý a na model nemohu dosáhnout, zároveň ale nemohu ani pustit gumicuk. Přivolám tedy pomoc, někdo mi model podá - super. Napínám gumu a praskne silon, model padá dozadu, já téměř na něj - zlomená směrovka. Opravím poškození navážu silon a zvovu startuji, model jde uspokojivě nahoru ale zaspím a v konci stoupání nepotlačím. Protivítr není žádný a to znamená, že Cularis nemá rychlost vůči vzduchu a padá po křídle. Nějak to vyberu, udělám dvě zatáčky a jdu na přistání, srdce mi ještě tluče z celého předchozího tělocviku a soustředění není valné. Přistávám tedy po větru a skončí to nějakým dalším karambolem.

Dobré starty se ale také daří, stačí malý protivítr. Nastavím startovní konfiguraci - mirné zakřivení odtokové hrany (křídlélka + klapky). Napnutí silonu a odhoz, model je za pár vteřin v horní úvrati. Potlačím, padáček líně padá a větroń bez prosednutí pokračuje dál. Překvapivě ani moc neklesá nasadím na kroužení. Startovní stres ze mě padá, za chvíli zjišťuji, že bez velké ztráty výšky létám již třeba minutu. Většinou se létání odehrávalo někde mezi těmito dvěma extrémy, i když spíš to byla spíš dřina - ovšem velice poučná.