Cessna Pelikán skládá reparát

Česky

Do jedné ruky Cessnu, do druhé vysílačku. Pár baterek do kapsy a konečně povedený polet na domácím letišti. Tak by se dala shrnout moje aktivita v době, kdy většina slušných lidí zasedala k nedělním obědu. Krásné počasí mě vylákalo. Venku už to zase taková sláva nebyla, ale mrazy hluboko pod nulou, které si ještě až moc dobře pamatuji, jsou definitivně pryč.

Obloha trochu olověná, občas vykouklo sluníčko. Mohla být i termika, protože slabší vítr se střídal s obdobími úplného klidu, ale to mě dnes nezajímalo. Měl jsem výkonný motorový stroj schopný prorazit si cestu nahoru bez pomoci a klidně i kolmo. No, dost silácké řeči na někoho, kdo se ze stejného místa před týdnem vlekl jako zmoklá slepice a ssebou nesl model ve stavu odpovídajícím čelnímu nárazu do země. Noční létání tenkrát skončilo havárií zaviněnou pouze a jenom mnou. Nyní se, po pilné práci v dílně vydávám na reparát; raději denní. Dvě baterie stačí, jde pouze o to ověřit, zda má smysl dokončit opravu. Pokud by stroj nelétal tak proč laminovat náběžku a provádět pár dalších dokončovacích prací? A stejně tak pokud jsem ztratil schopnost jej řídit, a dovedu pouze prohánět zelené dnano po linoleu.

Letiště je prázdné, nikdo z místních nedorazil. Mám klid na přípravu a start. Všechno proběhne v pořádku a cessna poslušně stoupá. Je to super, mírný nebo žádný vítr, rozumná teplota a hlavě stroj funguje. Létá snad ještě lépe než dřív. Větroňářské návyky vzali po zimě za své a a já dávám motorákovi co mu patří. Zkouším oblíbenou disciplínu nízkých průletů. Mírně nastoupat, zatáčka o 180 stupňů, postupně ubírat plyn, přitahovat a korigovat náklon. Proletět nad dráhou, přidat plyn a model za krásného zvuku motoru vykrajuje oblouk. Když se zadaří vypadá jako opravdový a já téměř nemusím řídit. Stoupavé zatáčky jsou parádní, hlavní tím že se létají sami. Každý je v tu chvíli nejlepší pilot na světě, trochu plynu, křidélka a zbytek udělá letadlo samo. O to horší je to na druhé straně. Klesavá zatáčka je mistrovský kousek a v mém podání vypadá maketově málokdy.

Po několika opakováních mají nervy dost. Podržím tedy plyn trochu déle, cessna vystělí do výšky a za pár vteřin řídím pouze kroužící silutu pod oblaky. Sem tam kousek modré oblohy, trochu směrovky, maličko přidat klapky. Jedna zatáčka za druhou, přirozeně, jako se snáší list. Žádné velké plachtění se nekoná, přesto jsou to nádherné okamžiky. Stroj v ústáleném náklonu ukrajuje výšku, a v pravidelných intervalech posílá odlesky horní strany křídla. Za chvíli je dole. Teď by se hodilo přistát. Jako s větroněm. Vyjde mi rozpočet? No dnes asi ne, takže plný plyn.

Do nácviku okruhů jsem ještě přidal vysuntí klapek při letu nad dráhou. Práce pro další prst navíc a stále je co trénovat. I tak se to párkrát povedlo a promenáda v klapkách se potom mohla odehrát úplně na minimálce. Zvláště když ještě trochu fouklo v protisměru. To již byla zapojena druhá baterie a tak jsem ještě rychle vyzkoušel, zda se při úsporných obratech na nízké rychlosti vejdu nad plochu letiště. No skoro, cessna ovšem poslušně visela za vrtulí a ne a ne upadnout - naštěstí.

Je špatným dobrým zvykem opakovat závěrečné přistání tak dlouho, dokud to nevypadá alespoň trochu k světu. I kdyby to mělo být na poslední ampér hodinu. A přesně tak to i dopadlo. Nouzové přistání s praktickou ukázkou psychologie pilotáže navíc. Tolik se bojíte, že nedoletíte, až přeletíte. Nastěstí nic vážného. S úlevou konstatuji, že reparát je úspěšně ze mnou.